Návštěva u dentisty

Návštěva u dentisty

Jako malé, asi šesti nebo sedmileté holčičce mně sdělil pan dentista nemilou zprávu, že dva z mých zubů musí ven. Rovnou dva myšáčci. Dvě stoličky! Jako když do mne hrom uhodí, dentistův ortel byl pro mne přímo trestem smrti. Pořádně jsem sice nevěděla, co bude trhání dvou zubů vlastně obnášet, ale připadalo mně to přinejmenším stejně kruté, asi jako utrhnout obě nohy! Můj strach byl obrovský a ještě větší byla snaha se tomuto úkonu vyhnout za každou cenu. Babička, u které jsem tou dobou na Ostravsku pobývala, se bála možná více než já, protože jsem byla její mazánek. Proto vyslala raději se mnou k zubaři jako doprovod dědu. Děda, stará vojna, s tím nedělal žádné ciráty. Museli jsme na zubní středisko jít pěšky asi tři kilometry, během kterých jsem kamuflovala bolesti břicha, hlavy, krku, kulhala, brečela a vztekala se. Neoblomný děda však jen střílel povely:

„Mazej!, Něbeč!, Pohni!, Vartko – rychle hernajs!, Nězlob!, Že odepnu řemeň!“

V ordinaci pan dentista povolil dědovi, že může být úkonu přítomen. Ale možná také kalkuloval, že mě s dědou za zády lépe zpacifikují, protože jsem dělala jaksepatří rambajs. Sestřička na mne naléhala střídavě vlastním tělem, abych jim z křesla neutekla a děda ode dveří hlasitě vyhrožoval. Po chvíli pan dentista zvolal:

„Sestři, dejte ji čichnout chloroform!“

Dodala jsem si odvahy a zeptala se, co to budu vlastně čichat. Sestřička mě sladkým hlasem konejšila, že si jen přivoním a budu spinkat a nic nebude bolet.

“Aha, oni mě chtějí navíc ještě otrávit,“

napadlo mě a v ten moment jsem zmobilizovala všechny své síly a umínila si, že jim žádný zub nevydám. V duchu jsem si zarputile opakovala:

“Mě neuspíte! Nikdy! Mě neuspíte! Nikdy!“

Sestra poté nakapala uspávadlo na gázu a dala mně ho asi 10 cm před obličej čichat. Po chvíli překvapeně zvolala:

„Pane doktore, ta malá nespí. Co s tím?“

Dentista se podivil a radil sestřičce, ať na gázu pár kapek ještě přikápne. I dnes si vybavuji tu obrovskou radost a tetelení se, když se ukázalo, že jsou na mne oba moji mučitelé krátcí, že mne nemohou uspat a já o své stoličky snad nepřijdu. Sestřička znervózněla a volala po pěti minutách opět, že chloroform na mne jaksi stále nezabírá. Dentista radil zkontrolovat datum na lahvičce, zda je tento prostředek k narkóze v pořádku, nemá–li prošlou lhůtu. A po chvíli, když sestřička potvrdila, že je vše tak, jak má být, váhavě doporučil opět na gázu pár kapek přidat. Na okamžik se zdálo, že se sestra začíná přiklánět na mou stranu, neboť začala chabě protestovat. A já zarputile v duchu opakovala zaklínadlo, již pevně přesvědčená o svém naprostém vítězství. Vtom, když ani tentokráte chloroform nezabral, odstrčil tlustý dentista rázně sestru, vzal jí gázu, přikápnul chloroform potřetí a narazil mně ji přímo na nos a ústa. Po chvíli jsem již nevěděla o světě.

Vzbudily mne až facky, polévání studenou vodou a křik dědy, který pro změnu vyhrožoval dentistovi i sestřičce. Hrozil jim prokurátorem, že na ně zavolá četníky a že je zavřou, až oba zčernají. Sestřička stála u umyvadla, pila studenou vodu a mokrýma rukama si poplácávala obličej. Došlo mi, že jsem se nemohla z narkózy probrat, protože mě pan dentista asi předávkoval. Nicméně někde v hloubi duše jsem měla tuze černé svědomí. Byla jsem si naprosto jistá, že jsem si malér nějakým způsobem zavinila sama. Dentista se bránil a hřímal na dědu, že se mu to ještě nikdy nestalo a že nechápe, proč na takového malého střečka narkóza nezabírala. Já nestačila plivat krev, byla jsem úplně zpitomělá, motala se a padala.

Celou zpáteční cestu mě můj dědeček musel nést na zádech, vzdychal a funěl a nadával na toho zlosyna a „nichtsmochra“ dentistu, že si na něho posvítí a že mu to nedaruje. Jako bolestné mně koupil tzv. mejdlíčka, tuze dobré a dnes již neznámé cukroví.

Komentáře