Mám ráda mravence, odkojená v dětství říkankami typu „Mraveneček v lese těžkou kládu nese,“ nebo „Polámal se mraveneček, ví to celá obora.“ Jako malá jsem si ale nikdy nedělala těžkou hlavu s následky bitev, odehrávajících se mezi černými a rezavými mravenci, které jsme snesli ze dvou mravenišť dohromady. Rezaví, menší a kousaví, nám vždy připadali agresivnější. Černých (hodných) a větších, nám tím pádem bylo více líto, ale co naplat. Boj je.

Jako studentka jsem dojížděla brzy ráno vlakem do školy. Babička mě již večer nabádala, ať si nezapomenu vzít deštník, že bude určitě lít jako z konve. A měla pravdu. Hned zrána začalo silně pršet. Já však ve spěchu nemohla svůj skládací deštník najít ani za nic. Prosila jsem tedy babičku, zda by mně na cestu nepůjčila ten její. Moje babička pocházející z polského pohraničí mě milovala a nikdy mi nic.