Následující, poněkud bizarní příhoda, mě potkala v době, kdy byly obě moje ratolesti ještě školou povinné děti, navštěvující vždy v sobotu dopoledne různé zájmové kroužky. Syn brzy ráno utíkal s kamarádem do Zoologické zahrady, která nabízela dětem oblíbený přírodovědecký kroužek, dcerka chodila již ani nevím kam, je to přece jenom fůra let a člověk si nemůže všechno pamatovat. Manžel odjížděl většinou také, navštěvoval pravidelně své rodiče v důchodovém věku na.

Tento termín – „zvukový úraz“ použila paní doktorka jako diagnózu pro stav závratí, které postihly na počátku 90. let mou, tehdy asi šestnáctiletou dcerku. Vrátila se jednou z diskotéky, kde se při tanci dostala do těsné blízkosti reproduktorů. Hlučná hudba a decibely udělaly své. Musela začít proti závratím užívat lék Medrin a týden si poležela, než ji přešly pocity nestability a přestala mít dojem, že padá. Za pár měsíců nato.

Před více jak dvaceti lety nalezla dcerka v domovní schránce anonymní dopis. V obálce s její adresou, bez známky. A nutno říci, že ji pořádně vyděsil. Přesto, že již byla osmnáctiletá slečna, měla při jeho čtení pořádně nahnáno a okamžitě mně telefonovala do práce. Když četla rozčileně obsah anonymu plný oplzlostí a sprosťáren nejhoršího kalibru, téměř koktala, jak byla vystrašená. Předesílám, že matka příroda dceru obdařila atributy ženské přitažlivosti, které.

Dodnes nevím, jak to, co popíši v následujících řádcích, vlastně funguje, nicméně funguje. S velkou pravděpodobností zažíváte podobné stavy také, a ani vám to nepřijde. Myslím, že na počátku všeho byla moje záliba v luštění detektivních příběhů. Jako asi desetiletá holka jsem v šedesátých letech měla ucho přilepené ke starému rádiu, kde vždy v sobotu v podvečer vysílali velmi oblíbený pořad Detektivové – amatéři. Posluchači měli vypátrat z odvysílaných hraných.

Šla jsem jednou pozdě večer z práce domů. Musela jsem dodělávat nějakou neodkladnou věc, která měla být druhého dne ráno připravená pro šéfa na stole. Venku byla tma jako v ranci, když jsem vyšla z budovy. Na krok nebylo vidět, elektrické osvětlení mělo zřejmě ten den poruchu. Nikde ani živáčka. Zavřela jsem za sebou vrata, když se náhle přede mnou vynořila ze tmy vysoká a lehce nachýlená postava staršího muže. Na fakt,.

Andělíček strážníček dělal asi, co mohl, aby mě zachránil od všeho zlého. Stál nejen při mně, ale také při mém, o rok mladším bratrovi. Když mně bylo asi 7 let, vydali jsme se spolu bruslit na zamrzlou plochu starého koupaliště, které se rozprostíralo v rozlehlém lesoparku, za takzvanou Malou vilou, do které se naše rodina přestěhovala. Kdysi bývala Malá vila majetkem významné podnikatelské rodiny Low-Beerovy. Ta si koupaliště vybudovala s.

„Andělíčku můj strážníčku“ učili mě v dětství rodiče i prarodiče odříkávat před spaním modlitbičku, která měla v podstatě zařídit, abych spolupracovala pokojně se svým strážníčkem – bodygárdíčkem. Ten mě měl odvrátit od vymýšlení pitomostí, zlobení, trucování, pokoušení, naschválů, dělání bince a ochránit od všeho zlého. Věru, bylo strážníčka zapotřebí, protože nastaly občas i situace, kdy mně šlo jako docela malé holčičce o život. A nutno říci, že jsem strážníčkovi někdy dala.

S maminčinou noční exhibicí za svitu luny jsem měla co do činění pouze jednou jedinkrát v životě, ale stálo to za to. Vzpomínám si na tuto příhodu velmi dobře, protože mě vylekala jako málo co. Končila jsem tehdy právě střední školu a učila se otázky na maturitu. Nemohu říci, že jsem byla v bůhví jakém stresu, nicméně mně do smíchu zrovna nebylo. Nevěděla jsem, co mě u maturity čeká a.

Žádné nebeské těleso nám není tak blízko jako Měsíc. Měšunček! Tak říkala moje wasrpolská babička měsíčku na nebi, když mě chovala v náručí a ukazovala rukou vzhůru. Velmi dobře se na naše večerní vycházky pamatuji, a to přesto, že jsem měla teprve asi dva roky. Říkala jsem měsíčku tehdy rohlíček. Svítil nám na cestu a já se tiskla k babičce a měla ji nejraději na světě. Chtěla jsem však mermomocí vědět, jak.

Moje babička Maryka měla dvě dcery. Starší Zdenku, moji maminku, a mladší, kudrnatou Vlastu, o které ještě bude řeč. Maminka po babičce sice nepodědila její předvídavost a předtuchy, ale objevily se u ní již od dětství vlastnosti, které jejím rodičům dělaly starosti. Měla sníženou citlivost na teplo a náměsíčné sklony. Ale pěkně popořádku. Snížená citlivost na teplo nebyl problém ani tak pro moji mamku, jako pro její okolí, zvláště pro.

Je to již hodně dávno, spoustu let, ale pamatuji si tuhle příhodu tak dobře, jako kdyby se stala včera. Navštěvovala jsem v první a ve druhé třídě základní školy na přání svých rodičů hodiny náboženství. Vyučovala je tehdy, na počátku 60. let, starší paní katechetka, pro kterou jsem měla slabost, protože uměla krásně malovat. Kreslila mým spolužákům i mně do památníků krásné Panenky Marie a Ježíšky, jen tak, tužkou, a.

Mám ráda mravence, odkojená v dětství říkankami typu „Mraveneček v lese těžkou kládu nese,“ nebo „Polámal se mraveneček, ví to celá obora.“ Jako malá jsem si ale nikdy nedělala těžkou hlavu s následky bitev, odehrávajících se mezi černými a rezavými mravenci, které jsme snesli ze dvou mravenišť dohromady. Rezaví, menší a kousaví, nám vždy připadali agresivnější. Černých (hodných) a větších, nám tím pádem bylo více líto, ale co naplat. Boj je.

Jako studentka jsem dojížděla brzy ráno vlakem do školy. Babička mě již večer nabádala, ať si nezapomenu vzít deštník, že bude určitě lít jako z konve. A měla pravdu. Hned zrána začalo silně pršet. Já však ve spěchu nemohla svůj skládací deštník najít ani za nic. Prosila jsem tedy babičku, zda by mně na cestu nepůjčila ten její. Moje babička pocházející z polského pohraničí mě milovala a nikdy mi nic.

Moje babička se jmenovala Marie. Říkali jsme ji však Maryka. S příchodem její první pravnučky na svět vyvstala totiž v rodině nutnost odlišit od sebe dvě babičky stejného jména – obě byly Mařenky. Jedna babička se tedy stala Máňou a té mé se začalo říkat Maryka. Pocházela ze severní Moravy ze Slezska, byla takzvaná „Wasrpolka“, kde žila ve smíšené česko-polské oblasti. A tam se Mařenkám běžně říkávalo Maryka nebo Maryčka,.

Jako malé, asi šesti nebo sedmileté holčičce mně sdělil pan dentista nemilou zprávu, že dva z mých zubů musí ven. Rovnou dva myšáčci. Dvě stoličky! Jako když do mne hrom uhodí, dentistův ortel byl pro mne přímo trestem smrti. Pořádně jsem sice nevěděla, co bude trhání dvou zubů vlastně obnášet, ale připadalo mně to přinejmenším stejně kruté, asi jako utrhnout obě nohy! Můj strach byl obrovský a ještě větší byla.