Zvukový úraz

Zvukový úraz

Tento termín – „zvukový úraz“ použila paní doktorka jako diagnózu pro stav závratí, které postihly na počátku 90. let mou, tehdy asi šestnáctiletou dcerku. Vrátila se jednou z diskotéky, kde se při tanci dostala do těsné blízkosti reproduktorů. Hlučná hudba a decibely udělaly své. Musela začít proti závratím užívat lék Medrin a týden si poležela, než ji přešly pocity nestability a přestala mít dojem, že padá. Za pár měsíců nato jsem se ani nenadála a sama octla ve velmi podobné situaci.

Vše začalo zcela nevinně. V brzkých ranních hodinách jsem byla v práci ten den první. Na celém patře byla ještě tma a ticho jako v kostele. Sedla jsem si do křesla, na kolenou blok a sepisovala rychle vše, co bylo zapotřebí dopoledne udělat. V klidu a pohodě jsem pila svého oblíbeného ranního turka.
Náhle to božské ticho proťalo silné a pronikavé drnčení zvonku u chodbových dveří. Vzápětí jsem si uvědomila, že síla toho vyzvánění je enormní a zjistila, že nezvoní pouze zvonek, ale současně i telefon. Telefon na mém psacím stole i chodbový zvonek spustily oba současně, náhoda tomu chtěla, že snad doslova v jedné vteřině. Lekla jsem se a bleskově zapřemýšlela, zda zvednout nejdříve telefon, či běžet na chodbu. Nakonec jsem zvedla pochopitelně telefon, který byl po ruce. Poprosila jsem volajícího, aby laskavě chviličku posečkal, že na chodbě vyzvání další adept, že půjdu otevřít a pak se vrátím a vše spolu dořešíme.

Odložila jsem sluchátko a rychle, skokem, si to namířila ke dveřím. Skokem proto, že jsem ve snaze vše vyřídit co nejrychleji, přeskočila menší transportní dřevěnou bednu. Ta ležela u mého psacího stolu a stála mně vlastně v cestě. Bedna však měla kovové rohy a to byla nečekaná nástraha. Sice jsem ji přeskočila, ale s odřenou nohou. Cítila jsem, že jsem se zranila na holeni. Ale teprve na chodbě, když jsem konečně otevřela dveře starší vyzvánějící ženě, jsem zjistila, že krvácím. S odřeninou jsem nedělala zpočátku žádné štráchy a převázala si ji dvěma kapesníky. Jenže do večera noha začala bolet a já musela chtě nechtě druhý den šupajdit k lékařce. Ta mně nohu ošetřila, píchla tetanovku a já se tak dopracovala poprvé a doufám, že naposledy v životě, ke svému pracovnímu úrazu.

Vyplnili jsme s naším bezpečnostním technikem desítky kolonek v jakémsi elaborátu o nahlášení pracovního úrazu a myslela jsem si, že mám pokoj. Ale omyl. To „nejlepší“ mě teprve čekalo. Nějaký den poté, jsem začala slyšet v noci zvonit zvonek. Zatřepala jsem svým tvrdě spícím manželem a nutila ho vstávat. Můj spánku milovný muž se nadzvedl, aniž otevřel oči a ptal se, výstižněji řečeno výhružně zavrčel, co se děje.

„Vstávej broučku, vstávej! Zvoní, někdo na chodbě vyzvání, běž to zkontrolovat,“ vytlačovala jsem ho z postele.“

„Prd zvoní, leda tobě v hlavě,“ zamumlal nevrle a padl naznak. „Je zde ticho jako v kostele, spi!“

„A Ty jsi hluchý jako pařez,“ zoufala jsem si nad jeho lhostejností.

Vstala jsem tedy naštvaně sama a vydala se s odvahou v ústrety nočnímu návštěvníkovi.

„Budeš mě mít na svědomí, jestli tam vyzvání nějaký ožralý vrahoun a zabije mě, nebo jich bude víc a zabijou i Tebe! Ochrápanče jeden!“ nadávala jsem v duchu spícímu manželovi.

Za dveřmi nebyl nikdo. Té noci jsem slyšela zřetelně a přesvědčivě zvonit ještě asi třikrát a běhala se vždy na chodbu přesvědčit, zda měl můj muž pravdu. Měl, zatraceně měl. A tak začal můj tanec s nočním zvoněním, které bylo neuvěřitelně věrohodné, a mým běháním v ústrety fiktivnímu nočnímu vyzváněči. Mé děti, které jsem občas vzbudila rozsvěcováním v předsíni, mě laxně vracely zpět do postele. Syn na mě polohlasem volal:

“Mami, prosím Tě, vrať se do pelechu, nikdo nezvoní!“

Nebo ze mě dělal úplného blba: „Už jsem to vyřídil, mami, můžeš klidně spát.“

Dcerka byla povídavější. Na moji otázku:

„Nezvonil někdo Kikuško?“ odpovídala rozespale:

„Jo? A kdo?“

„No, to nevím, na to se ptám já Tebe!“, pokračovala jsem nervózně.

„Jo? A na co?“ zívala dcerka.

„No přece, zdali někdo nezvonil!“

„Áhááá a kdo teda zvonil?“ zívala dál, aniž otevřela oči.

„Kdo zvonil, kdo zvonil, asi moje blbá noční můra,“ odsekla jsem sama sobě, když jsem z dcerky nedostala jedinou kloudnou větu. Permanentně jsem chodila do práce nevyspaná a nešťastná z nejistoty, jak dlouho budou mé zvukové halucinace přetrvávat.

Byla to marnost! Nikdy nikdo nezvonil! Mě ale zvonění vždy vzbudilo v kteroukoliv noční hodinu a jeho hlasité řinčení spolehlivě vyhodilo z postele. Uvědomila jsem si, jak málo stačí člověku, aby mu začalo hrabat. Aby slyšel neexistující zvuky. O jakou noční zábavu se mi dlouhodobě postarala nahodilost, pronikavý souzvuk dvou zvonků, umocněný byť i jen lehčím zraněním. Nakonec jsem opět skončila u lékařky a na takzvaně zvukový úraz dostala silné prášky na spaní, které díkybohu zabraly. V průběhu dalších let byly mé sny narušovány „zvoněním“ již jen sporadicky, až vymizely docela. Alespoň doufám!

Komentáře